RUSKÁ HUDBA

 

Lidovou hudbu představují lidové písně, které jsou rozrůzněny podle žánrů, forem i výrazových prostředků. Jako samostatný žánr s individualizovanou melodikou vznikla lyrická píseň. Jedním z nejsložitějších projevů ruského folklóru je hrdinská epika (byliny). Z hudebních nástrojů nacházely uplatnění gusle, domra (strunný drnkací), balalajka, gubok neboli dudka (druh flétny), dlouhé přímé trubky, harmonika, bicí nástroje (pod společným názvem bubny). Nositeli světské hudební kultury byli skomorochové. – Ranou formou umělé hudby byl pravoslavný církevní zpěv, zpočátku jednohlasý, od 17. stol. vícehlasý. Ve 2. pol. 17. stol. vznikl žánr světské vícehlasé písně. V 18. stol. působili v Rusku zejm. italští skladatelé (B. Galuppi, T. Traëtta, G. Paisiello, G. Sarti, 1729 – 1802; D. Cimarosa) a hostovaly italské operní soubory. Čech J. A. Mareš zavedl hru na lesní roh. V poslední třetině 18. stol. byla založena ruská skladatelská škola (Maxim Sozontovič Berezovskij, 1745 – 1777; Dmitrij Stěpanovič Bortňanskij, 1751 – 1825; Vasilij Alexejevič Paškevič, kolem 1742 – 1797; Jevstigněj Ipatovič Fomin, 1761 – 1800). 1780 otevřeno Petrovské divadlo v Moskvě. V Petrohradě se operní představení konala od 1783 v budově Kamenného (Velkého) divadla. V 1. pol. 19. stol. působil zakladatel ruské národní hudby M. I. Glinka a dále A. S. Dargomyžskij. Na konci 50. a na zač. 60. let vznikala tvorba skupiny Mocná hrstka. V roce 1862 byla založena Petrohradská, 1866 Moskevská konzervatoř. Do 2. pol. 19. stol. spadá činnost představitele ruské realistické hudební kritiky A. N. Serova. Ve 2. pol. 19. stol. působili A. G. Rubinštejn a zejm. P. I. Čajkovskij, na přelomu 19. a 20. stol. A. K. Glazunov, S. I. Tanějev, A. K. Ljadov, Michail Michajlovič Ippolitov-Ivanov (1859 – 1935), Alexandr Tichonovič Grečaninov (1864 – 1956), S. M. Ljapunov, Češi E. F. Nápravník a V. Suk. Nové rysy získala ruská hudba na zač. 20. stol. ve skladatelské tvorbě (S. V. Rachmaninov, A. N. Skrjabin, S. S. Prokofjev, I. Stravinskij) i v interpretačním umění (pěvci F. I. Šaljapin, A. V. Neždanovová, Leonid Vitaljevič Sobinov, 1872 – 1934; klavírista S. V. Rachmaninov). Po revoluci v roce 1917 byl přisuzován význam zejm. žánrům sborové hudby (od masové písně až k oratoriu a kantátě). Ve 20. stol. vynikli skladatelé D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, N. N. Mjaskovskij, R. Glier, A. Chačaturjan, Boris Nikolajevič Ljatošinskij (1895 – 1968), Anatolij Grigorjevič Novikov (1896 – 1984), J. S. Mejtus, D. B. Kabalevskij, K. F. Daňkevič, V. Solovjov-Sedoj, T. N. Chrennikov, R. K. Ščedrin aj. Zatímco skladatelská tvorba mnohdy podléhala vlivu komunistické ideologie, oblast interpretačního umění dosáhla vynikající úrovně: klavíristé G. G. Nejgauz, S. Richtěr, E. G. Gilels, houslisté D. F. Oistrach, L. B. Kogan, violoncellisté F. I. Šafran, M. L. Rostropovič, dirigenti J. A. Mravinskij, G. N. Rožděstvenskij, Natan Grigorjevič Rachlin (1906 – 1979), J. F. Světlanov, V. I. Fedosejev, pěvci Alexandr Pavlovič Ognivcev (1920 – 1981), S. J. Lemešev, V. A. Atlantov, G. P. Višněvská, J. V. Obrazcovová aj., symfonické orchestry (Petrohradská filharmonie, Státní symfonický orchestr SSSR, Velký symfonický aorchestr rozhlasu  televize).