DIVADLO

Ruský balet viz.:níže

Kořeny má v lidových obyčejích, obřadech a slavnostech. Nejstarší zmínky pocházejí z 11. stol.; ve středověku působili potulní herci skomorochové, v 17. stol. i loutkáři. V 17. a 18. stol. se rozvíjela školská divadla a vznikaly první dramatické texty na biblická a historická témata. Činnost lidových divadel vyústila ve formu balagánů (divadel při trzích a jarmarcích), přetrvávajících zejména v Petrohradě do začátku 20. století – V 18. stol. vznikala divadla dvorní, postupně i divadla veřejná. V roce 1755 kočovná společnost Fjodora Grigorjeviče Volkova (1729 – 1763) otevřela divadlo v Jaroslavli; 1756 pozvána do Petrohradu, kde založila stálou scénu (od 1832 Alexandrinské divadlo), v Moskvě od 1757 Univerzitní divadlo. Prudký rozvoj profesionálního divadla podnítil vznik carské instituce Ředitelství imperátorských divadel. Od konce 18. stol. se rozvíjela divadla při šlechtických sídlech (knížata Šeremetěv a Jusupov), v nichž hráli nevolníci. V polovině 18. stol. vznikaly první divadelní hry v duchu osvícenského klasicismu (M. V. Lomonosov, D. I. Fonvizin aj.). V roce 1824 bylo v Moskvě otevřeno Malé divadlo (činohra) a 1825 Velké divadlo (opera a balet). V Alexandrinském divadle a především v Malém divadle byly položeny základy ruské národní herecké školy (P. S. Močalov, M. S. Ščepkin). Byla zde uváděna dramatická díla významných ruských autorů (A. S. Gribojedova, A. S. Puškina, M. J. Lermontova, N. V. Gogola aj.), kteří společně s estetikou V. G. Bělinského vytvořili základy rozvoje demokraticky orientované divadelní kultury. Na tento trend navázali v 2. pol. 19. stol. dramatici A. N. Ostrovskij, I. S. Turgeněv, M. J. Saltykov-Ščedrin, A. V. Suchovo-Kobylin. Ruské divadlo se v této době vymanilo ze závislosti na zahraničních vzorech a v dramatické tvorbě dosáhlo světové úrovně. V roce 1881 bylo ukončeno privilegované postavení dvorských divadel; nová divadla vznikala v mnoha guberniálních městech. V 80. a 90. letech s nástupem realismu sílily tendence k reformě inscenačního stylu a k posílení pozice režiséra, zejména zásluhou K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka, vrcholící v roce 1898 založením Moskevského uměleckého divadla (MCHT, od 1920 MCHAT). Jeho zakladatelé usilovali o posílení společensko-kritické funkce divadla a jeho schopnosti pravdivého zobrazení života. Jejich snahy souzněly s dramatikou A. P. Čechova, L. N. Tolstého, M. Gorkého aj. Stanislavského divadelní reforma v MCHAT zahájila novou etapu vývoje ruského divadla a významně ovlivnila i vývoj světového divadelnictví. Zač. 20. stol. se rozvíjela nová dramatická tvorba pod vlivem symbolismu (L. N. Andrejev, A. A. Blok aj.) a vznikaly nové experimentální scény (v roce 1904 v Petrohradě Nové činoherní divadlo V. F. Komissarževské, 1913 v Moskvě Svobodné divadlo, 1914 Komorní divadlo a Studia MCHAT). Novou divadelní avantgardu reprezentovali režiséři V. E. Mejerchold, A. J. Tairov, J. B. Vachtangov, kteří se snažili oprostit divadlo od iluzívní popisnosti a posílit prvky divadelní stylizace. Po říjnové revoluci 1917 byla ruská divadla v roce 1919 zestátněna a podřízena ideologickému vedení komunistické strany. Ve 20. letech vedle předrevolučních akademických divadel a Studií MCHAT vznikla řada nových souborů (Proletkult), které se orientovaly na propagační a agitační vystoupení, často přímo na ulicích nebo v závodech (V. V. Majakovskij Mystérie buffa, Dobytí zimního paláce, Mystérium osvobozené práce aj.). Revoluční aktivita se projevila ve snahách o nový výklad dramatického textu; od poloviny 20. let vznikala nová dramatika (V. Majakovskij, V. V. Višněvskij, Konstantin Andrejevič Treněv, 1876 – 1945; M. A. Bulgakov aj.). Představitelé avantgardního divadla, zejména V. E. Mejerchold a A. J. Tairov, pokračovali v hledání nových inscenačních postupů; zároveň se připravovala nová generace režisérů (N. P. Ochlopkov aj.), kteří chtěli navázat na program divadelní avantgardy. Do tohoto vývoje však zasáhli dogmatičtí obhájci socialistického realismu jako jediného možného uměleckého směru. Od 30. let ideologické zásahy komunistického vedení (zejména boj proti formalismu a kosmopolitismu) ovlivnily celou oblast kultury, divadlo nevyjímaje. Řada umělců se stala předmětem tvrdé kritiky a perzekuce, která někdy vedla až k fyzické likvidaci (V. E. Mejerchold). Za 2. světové války byla významná činnost tzv. frontových divadel, která svou tvorbou posilovala vlastenecké a protiněmecké cítění. Po válce nastalo výrazné oživení divadelní činnosti, zároveň však byl dogmaticky prosazován socialistický realismus a herecké metody K. S. Stanislavského. K dramatikům, kteří v těžkém válečném období obrátili svou pozornost k utrpení obyčejného člověka (L. M. Leonov, K. M. Simonov aj.), se na začátju 60. let připojili Viktor Sergejevič Rozov (* 1913), Alexej Nikolajevič Arbuzov (1908 – 1986), Alexandr Mojsejevič Volodin (* 1919) aj.; odmítali zjednodušené ideologické pojetí dramatických konfliktů. Na tyto tendence navázala i inscenační tvorba G. A. Tovstonogova, A. V. Efrose, O. N. Jefremova a J. P. Ljubimova. Snaha o pravdivé zobrazení problémů sovětských lidí se stala cílem divadla Sovremennik (založeno v roce 1957) a Moskevského divadla dramatu a komedie Na Tagance (založeno 1964). V 70. letech tvořila nová generace dramatiků: Ignatij Matvějevič Dvoreckij (* 1919), Alexandr Isaakovič Gelman (* 1933), Alexandr Valentinovič Vampilov (1937 – 1972) aj., kteří se soustředili na morální konflikty sovětské společnosti. Od poloviny 80. let, zejména po vyhlášení perestrojky, nastalo významné uvolnění ideologických tlaků. Divadla hrála dříve zakázané či odmítané hry domácích i zahraničních autorů (mimojiné F. Kafky a dramata absurdního divadla). Charakteristické pro toto období bylo experimentování v inscenační tvorbě; vznikala alternativní divadla, kriticky reflektující současnost (Studio na jihozápadě, Studio Člověk aj.); velká divadla se rozpadala na menší soubory (např. rozdělení MCHAT na dvě divadla). V 90. letech, v době rozpadu Sovětského svazu a úsilí za demokratickou společnost, se prosazují autoři Ludmila Petroščevskja (* 1938), Alexandr Sepljanskij (* 1955) aj. Vyniká tvorba režiséra A. Vasiljeva, činnost Malého divadla v Petrohradu a divadla Satirikon v Moskvě.

 

RUSKÝ BALET

   počátky jeho vzniku spadají do 17. století V roce 1673 byl uveden na carském dvoře balet Orfeus a Eurydika, který tančili dvořané. V 18. stol. ruský balet ovlivněn francouzskými a italskými tanečníky, 1736 vytvořen první stálý baletní soubor. 1759 pozván do Petrohradu rakouský baletní mistr F. Hilferding (1710 – 1768), který zde nastudoval řadu baletů na mytologické náměty. 1766 – 87 ruský balet významně ovlivněn působením italského choreografa Gaspara Anglioniho (1731 – 1803), který pozdvihl úroveň dvorského divadla a prosadil se i jako úspěšný autor baletních děl (Ariadna a Theseus, Semiramis). V 18. stol. pořádána baletní představení ve šlechtických divadlech (v Kuskovu, Ostankinu aj.), kde se formovaly i soubory tanečníků z řad nevolníků. V roce 1738 byla otevřena baletní škola v Petrohradě, 1773 v Moskvě. Na začátku 19. stol. vývoj ruského baletu ovlivnil choreograf Ivan Ivanovič Valberg (1766 – 1819), který prosazoval principy dějového baletu a uváděl řadu baletů s vlasteneckou tematikou (Domobrana, neboli láska k vlasti, Vítězství Ruska, čili Rusové v Paříži). Do historie ruského baletu se významně zapsal francouzský choreograf Charles Luis Didelot (1767 – 1837), který 1801 – 29 působil v Petrohradě (Flora a Zefir, Kavkazský zajatec). Významný impuls pro další vývoj ruského baletu představoval romantický balet, jehož přední představitelé choreograf F. Taglioni a tanečnice M. Taglioniová svou činností v Petrohradě (1737 – 42) umožnili těsné sepětí ruského baletu s nejnovějším evropským vývojem. Ve 2. polovině 19. stol. působil v Petrohradě Arthur Saint-Léon (1821 – 1870) a v Moskvě Carlo Blasis (1795 – 1878). Vrcholná etapa ruského baletu koncem 19. stol. byla spojena s významnou pedagogickou činností italského tanečníka E. Cecchettiho a francouzského baletního mistra a choreografa M. I. Petipy, který se podílel zejména na uvedení baletů P. I. Čajkovského. V technicky dokonalém a výrazně emocionálním projevu předních tanečníků z přelomu 19. a 20. stol. (M. F. Kšesinské, O. J. Preobraženské, M. M. Fokina, A. P. Pavlovové, V. F. Nižinského aj.) krystalizovaly základní rysy ruské národní baletní školy, která zasáhla do dalšího vývoje světového baletu. Po úspěšných zájezdech v západní Evropě založil S. P. Ďagilev soubor Ruský balet, který 1911 – 29 působil v Paříži. O zachování a rozvíjení tradic klasického baletu po říjnové revoluci 1917 se zasazovali choreograf A. A. Gorskij a pedagožka A. J. Vaganovová. Choreograf L. M. Lavrovskij prosazoval od 30. let pojetí zdůrazňující dramatické možnosti tance, choreograf R. Zacharov usiloval o psychologické prokreslení charakterů. K významným skladatelům patřili především S. S. Prokofjev (Romeo a Julie, Kamenný kvítek aj.) a B. V. Asafjev (Bachčisarajská fontána, Plameny Paříže). Nejvýznamnější tanečnicí tohoto období byla G. S. Ulanovová. Nový rozvoj baletu nastal po překonání poválečné stagnace koncem 50. let. Vedle hlavních středisek baletních divadel a baletního školství v Moskvě a v Leningradě vznikaly stálé soubory i v dalších městech (významný soubor v Permu). Pro 60. léta bylo charakteristické uvádění původních baletních děl a žánrové rozšíření repertoáru, zejména dramatických baletů s tematikou revoluce a hrdinství (A. Chačaturjan Spartakus); postupně vznikaly pokusy o taneční ztvárnění románů, divadelních her, oper, např. Vášeň (R. K. Ščedrin), Stvoření světa (A. Petrov). K předním choreografům patří J. N. Grigorovič, Igor Dmitrijevič Bělskij (* 1925), Oleg Vinogradov (* 1937), Nikolaj Bojarčikov (* 1935). Z představitelů interpretečního tanečního umění vynikli M. M. Plisecká, Vladimír Viktorovič Vasiljev (* 1940), Natalija Igorevna Bessmertnovová (* 1941), Anna Pavlovová (* 1955), Margita Drozdovová (* 1948) aj. Od 90. let vznikají nové soubory (Moskva, Petrohrad, Sverdlovsk, Perm’), které nejen rozvíjejí tradice klasického baletu, ale zároveň usilují i o návázaní na vývoj evropského moderního tance a experimentálně hledají nové možnosti tanečního projevu.