ENCYKLOPEDIE ANEB CO SE POJMŮ TÝČE

 

československo-sovětské smlouvy

 prozatímní smlouva mezi ČSR a RSFSR uzavřená 5. 2. 1922; upravovala podmínky pro zřízení zastupitelství a zásady obchodní činnosti;

 spojenecká smlouva podepsaná 16. 5. 1935; československá vláda navázala diplomatické styky se SSSR v roce 1934 a po podpisu smlouvy francouzsko-sovětské (2. 5. 1935) uzavřela spojeneckou smlouvu se SSSR. Oba státy se zavazovaly, že si v případě napadení poskytnou vzájemnou pomoc; platnost závazku pomoci byla však vázána na pomoc oběti útoku i ze strany Francie;

 úmluva podepsaná 18. 7. 1941; týkala se obnovení diplomatických styků (přerušených SSSR k 1. 1. 1940), vzájemné pomoci po válce a dohody o zřízení československých jednotek v SSSR;

 spojenecká smlouva podepsaná v Moskvě 12. 12. 1943; rozhodla o poválečné orientaci ČSR;

 dohoda o právech sovětských vojsk v ČSR podepsaná 8. 5. 1944 v Londýně; vymezovala pravomoci SSSR v ČSR jako v místě válečných operací; vláda měla přejít do rukou československých orgánů;

 smlouva o předání Podkarpatské Rusi a jejím začlenění do SSSR z 29. 6. 1945;

 Moskevský protokol (tajný), podepsaný v Moskvě 26. 8. 1968 o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk v ČSSR a z něho vyplývající další podmínky vzájemných vztahů, doplněný smlouvou z 18. 10. 1968;

 smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR podepsaná 6. 5. 1970; potvrdila vztah podřízenosti ČSSR vůči SSSR a sovětskou okupaci země;

 dohoda podepsaná 26. 2. 1990; týkala se odchodu sovětských vojsk z ČSFR a Deklarace o vztazích mezi ČSFR a SSSR.

Komunistická strana Československa, KSČ – krajně levicová politická strana v Československu, hlásící se k marx – leninské ideologii. Vznikla 14. – 16. 5. 1921 vydělením ze sociálně demokratické strany. Přijala 21 podmínek Komunistické internacionály. V průběhu 20. let proběhl ve straně zápas mezi frakcí, pokračující v intencích levicové sociální demokracie, a bolševizujícími radikály, završený nástupem bolševického Gottwaldova křídla do čela strany 1929. Za nacistické okupace zejména po vstupu SSSR do války vyvíjela KSČ na území Protektorátu Čechy a Morava ilegální odbojovou činnost (vedle nekomunistického odboje), čímž po roce 1945 získala sympatie části veřejnosti. V závěru 2. světové války ovládli komunisté, využívajíce podpory SSSR, významné politické pozice v osvobozeném Československu a 1946 zvítězili v parlamentních volbách v českých zemích. 1946 – 48 svedla KSČ rozhodující zápas o moc s demokartickými stranami a v únoru 1948 nastolila svoji diktaturu. Po únorovém převratu 1948 měla více než 40 let monopolní mocenské postavení v zemi; v úzké vazbě na SSSR, respektive KSSS budovala a udržovala svůj totalitní režim. V 50. letech rozvinula ostrý třídní boj proti „vnitřnímu nepříteli“ a stranické čistky. Rozkol ve straně na konci 60. let přinesl období uvolnění během pražského jara, ukončeného sovětskou okupací 21. 8. 1968. Po ní následovalo období normalizace. Vláda KSČ v Československu skončila po listopadových událostech 1989.

karibská krize, kubánská krize – konfrontační střet mezi SSSR a USA v říjnu 1962. Rozvědka USA odhalila tajné umisťování sovětských atomových raket na Kubě. Z nařízení amerického prezidenta J. F. Kennedyho byla uvedena do pohotovosti část amerických vojenských sil a zahájena blokáda Kuby; USA vyzvaly SSSR k demontáži raket. 27. 10. stály obě velmoci na konfrontačních stanoviscích a hrozil jaderný konflikt. Při následném jednání se SSSR zavázal odvézt své rakety za příslib USA, že neprovede na Kubě z žádných důvodů intervenci.

finsko-sovětská válka, tzv. zimní válka 1939 – 40. Poté, co finská vláda odmítla požadavky SSSR na pronájem vojenských základen a posunutí hranic, zaútočil SSSR v listopadu 1939 na třech frontách. Zpočátku Finové zadrželi nápor útočníka, ale po 15 týdnech Rudá armáda prolomila tzv. Mannerheimovu linii. 13. 3. 1940 musela finská vláda předat SSSR část svého území a přístav Vyborg.

Nebo jinak:

sovětsko-finská válka, zimní válka – lokální válečný konflikt v průběhu 2. světové války. Začal sovětským útokem na Finsko 30. 11. 1939; finské armádě se podařilo ho zastavit a na některých úsecích fronty přejít do protiofenzívy. V únoru 1940 provedla sovětská armáda neúspěšně druhý útok. Třetí útok, spojený s obchvatem po zamrzlém Finském zálivu, završila sovětská armáda 12. 3. dobytím Vyborgu. Téhož dne podepsal v Moskvě J. Paasikivi mírovou smlouvu; Finsko odstoupilo SSSR Karelskou šíji a pronajalo mu na 30 let poloostrov Hankö. SSSr byl vyloučen ze Společnosti národů jako agresor.

KGB, Komitet gosudarstvennoj bezopasnosti, Výbor státní bezpečnosti – organizace státní bezpečnosti v SSSR. Vznikla v roce 1953, kdy převzala funkce bývalého NKVD. KGB organizovala zahraniční rozvědku, vnitřní kontrarozvědku a boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli. Nejznámějším z předsedů J. V. Andropov (předseda 1967 – 82). KGB oficiálně ukončila svou činnost se zánikem SSSR v roce 1991.

Varšavská smlouva, smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, kterou 14. 5. 1955 ve Varšavě podepsaly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím nevypoví. Její ustavení bylo reakcí na vstup SRN do NATO. Smlouva zajišťovala hegemonii SSSR, přítomnost sovětských jednotek na území členských států a vzájemnou pomoc. V roce 1991 se Varšavská smlouva rozpadla v důsledku pádu komunistického režimu v zemích východní Evropy. Viz též Brežněvova doktrína.

Velká vlastenecká válka, válka SSSR proti Německu a jeho spojencům 1941 – 45. Probíhala v několika fázích: 22. 6. 1941 – červenec 1942 (úspěšná obrana Moskvy), 17. 7. 1942 – 2. 2. 1943 (úspěšná obrana Stalingradu), 5. 7. – 23. 8. 1943 zastavení německé ofenzívy u Kurska), srpen 1943 – 20. 8. 1944 (osvobozování území SSSR), srpen 1944 – 8. 5. 1945 (osvobozování Evropy, porážka nacistického Německa), 8. 8. 1945 – 2. 9. 1945 (boje v Asii, porážka Japonska).

slovensko-sovětská válka, epizodní válečný konflikt 2. světové války. Slovensko vyhlásilo válku SSSR 23. 6. 1941. V červenci 1941 odešlo na sovětskou frontu prvních 50 000 slovenských vojáků (bojovali především na Ukrajině a v předhůří Kavkazu). 30. 10. 1943 přešlo více než 2 000 vojáků rychlé divize na sovětskou stranu a vstoupilo do československé jednotky, zbytek vojska byl během Slovenského národního povstání odzbrojen; část vojáků přešla k partyzánům. Na mírových jednáních Slovensko nebylo považováno za poražený stát, protože se mezitím opět připojilo k ČSR.

rusko-turecké války, vojenské konflikty mezi Ruskem a Tureckem v 17. – 20. stol., vyvolané ruským tlakem na černomořské úžiny. Od 17. do pol. 18. stol. Rusko usilovalo o proniknutí k černomořskému pobřeží. Války v 2. pol. 18. stol. a 1. pol. 19. stol. vyvolány postupem Ruska na Balkán a v Zakavkazsku. V konfliktech do 1. světové války Rusko usilovalo o ovládnutí Balkánu a celého pobřeží Černého moře včetně úžin. Ve stejné politice pokračoval i SSSR v období 1946 – 47 diplomatickým nátlakem na Turecko. Výsledkem válek bylo ovládnutí severních a východních pobřeží Černého moře Ruskem a podřízení Rumunska a Bulharska ruskému vlivu; a) válka 1768 – 74, v pořadí třetí válka mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, znamenala zásadní obrat v rusko-osmanských vztazích. Carevna Kateřina II. usilovala o zajištění ruské expanze v Černém moři. Ruská armáda operovala na Krymu a v Moldavsku, baltská flotila obeplula západní Evropu a porazila osmanské loďstvo ve východním Středomoří. V roce 1774 byla válka ukončena mírem. Rusko si zabezpečilo přístup do Černého moře, byla uznána nezávislost krymského chanátu (1783 Ruskem anektován), Rusko bylo uznáno za ochránce pravoslavné církve v osmanské říši, což otevíralo možnost jeho další expanze na Balkán; b) válka 1806 – 12 souvisela s velmocenskou politikou za napoleonských válek. Rusko podporovalo srbské protiturecké povstání, Francie podněcovala Turecko k rozhodným krokům. V roce 1806 ruská vojska okupovala Moldavsko a Valašsko, Turecko reagovalo vyhlášením války. Vzhledem k hrozbě Napoleonova vpádu do Ruska byl uzavřen mír v Bukurešti. Rusko připojilo Besarábii, Srbsko získalo autonomii garantovanou Ruskem. Moldávie a Valašsko byly vráceny osmanské říši; c) válka 1828 – 29 souvisela s řeckým protitureckým povstáním. Po ukončení rusko-perské války 1826 – 28 car Mikuláš I. vyhlásil válku sultánovi. Osmanská armáda byla poražena na Balkáně i na Kavkaze. Drinopolský mír potvrdil autonomii Srbska a Řecka, byl vytvořen ruský protektorát nad Moldavskem a Valašskem, k Rusku bylo připojeno území mezi Kubání a Gruzií; d) válka 1853 – 56 viz krymská válka; e) válka 1877 – 78 souvisela s východní krizí 1875 – 78. Ruská armáda porazila Turky u průsmyku Šipka a vstoupila do Edirne, zároveň probíhaly boje na Kavkazu. Britské loďstvo bylo vysláno chránit Cařihrad. 3. 3. 1878 uzavřena předběžná mírová smlouva v San Stefanu, která stanovila vytvoření velkého Bulharska, uznání nezávislosti Srbska, Černé Hory a Rumunska. Rusko získalo nová území v Besarábii a na Kavkaze a bylo nuceno zaplatit válečné náhrady. Proti smlouvě se postavily ostatní evropské velmoci a donutily Rusko k účasti na berlínském kongresu.

rusko-perské války, vojenské konflikty mezi Ruskem a Persií v 18. – 19. stol., vyvolané ruskou snahou o ovládnutí Zakavkazska. Zahájeny tzv. perskými taženími cara Petra I. Velikého 1722 – 23. 1801 byla k Rusku připojena Gruzie, po válce 1804 – 13 Dagestán a část Ázerbájdžánu, po válce 1826 – 28 část Arménie a byla vytvořena dnešní hranice. V politickém a vojenském tlaku na Írán pokračoval i SSSR, 1946 – 47 se neúspěšně pokusil o anexi zbylého pobřeží Kaspického jezera.

rusko-švédské války, vojenské konflikty mezi Ruskem a Švédskem v 16. – 19. stol. o ovládnutí baltského prostoru. První střetnutí 1570 – 95 bylo součástí livonské války, ve válce 1610 – 17 získalo Švédsko celé baltské pobřeží. Během války 1656 – 58 se Rusko neúspěšně snažilo tento stav změnit. Teprve v severní válce 1700 – 21 Rusko získalo Livonsko a tím přístup k Baltu. Další války již byly vedeny ruskou snahou o ovládnutí celého prostoru. Války 1741 – 43 a 1788 – 90 skončily bez výraznějších územních změn. Během poslední války 1808 – 09 Švédsko ztratilo území Finska. Rusko ovládlo východní pobřeží Baltu včetně Livonska a Finska a stalo se hegemonem v baltské oblasti.

rusko-polské války, válečná střetnutí mezi Ruskem a Polskem v 16. – 17. stol. o nadvládu nad Ukrajinou, Běloruskem a částí Pobaltí; a) 1579 – 81 vojenské výpravy polského krále Štěpána Báthoryho znamenaly pro Rusko ztrátu Livonska a Polocka (viz též livonská válka); b) smolenská válka 1632 – 34 měla Rusku získat zpět území ztracená při polských intervenčních taženích, ale skončila kapitulací ruských vojsk. Vladislav IV. Vasa se sice vzdal nároků na ruský trůn, nicméně oblast Smolenska zůstala Polsku; c) v bojích 1654 – 67 Rusko připojilo oblast Smolenska, část Běloruska a východní Ukrajinu.

rusko-japonská válka, válečný konflikt 1904 – 05 mezi Ruskem a Japonskem o vedoucí postavení na Dálném východě. Zahájena přepadením ruské flotily u Port Arthuru 9. 2. 1904. Rozhodující bitvy byly svedeny na souši u Mukdenu (21. 2. – 11. 3. 1905) a na moři u Cušimy (27. 5. 1905). Američané zprostředkovali Rusům uzavření výhodného míru. Vojenská porážka Ruska přesto ukázala slabost carského režimu a urychlila vypuknutí ruské revoluce v roce 1905.

únorový převrat 1948, převzetí moci komunistickou stranou v Československu v únoru 1948. Politická krize byla zjevně vyprovokována komunisty. 20. 2. 1948 podalo 12 demokratických členů vlády (z 27) demisi prezidentu republiky E. Benešovi. Komunisté žádali její přijetí a doplnění vlády novými lidmi, což považovali za legální postup. Zinscenovali řadu podpůrných nátlakových akcí, které často zjevně porušovaly legalitu (sjezd závodních rad, generální stávka, vytvoření a ozbrojení Lidových milicí, vytvoření akčních výborů Národní fronty, které začaly s „očistou“ ve všech institucích, sjezd rolnických komisí). 25. 2. 1948 E. Beneš demisi podepsal a souhlasil s komunistickými návrhy; v následujících týdnech došlo k úplné likvidaci demokratického politického systému, nastoupení totalitního režimu a rozpoutání persekuce politických odpůrců. Nová vláda hned poté zahájila práci na upevňování komunistické moci. Účast V. A. Zorina, Stalinova emisara, v ČSR svědčila o tom, že celý proces proběhl za nepřímé asistence SSSR. Únorovým převratem se Československo stalo sovětským satelitem.

Komunistická strana Sovětského svazu, KSSS – vládní politická strana v SSSR. Vznikla oddělením od ruské sociální demokracie v roce 1912. Za Říjnové revoluce 1917 se chopila moci v Rusku. 1918 se přejmenovala na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků), 1925 na Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) - VKS(b) a 1952 na KSSS. V roce 1991 rozpuštěna a zakázána. Od 1992 se obnovuje pod jinými názvy, snaží se překonat štěpení a sjednotit se.

srpnová invaze 1968, vojenský zásah armád pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR a Polska) v Československu v noci z 20. na 21. srpna 1968, který zastavil reformní proces pražského jara. Zásahu předcházel politický nátlak sovětského vedení v čele s L. I. Brežněvem i dalších vůdců komunistických režimů na československé představitele, aby zastavili demokratizační proces, který mohl ohrozit komunistické režimy v sousedních zemích. Samotné invaze se zúčastnilo 750 000 vojáků a 6 000 tanků. Vojska se na československém území setkala se spontánním a nenásilným odporem obyvatel, přesto došlo ke ztrátám na životech mezi civilisty. Československá armáda nezasáhla. Předsednictvo ÚV KSČ (ústředního výboru Komunistické strany Československa) vydalo prohlášení k československé veřejnosti, v němž intervenci odmítlo a odsoudilo. Stejný postoj zaujali i další ústavní činitelé, včetně prezidenta L. Svobody, který odmítl 22. 8. jmenovat „dělnicko-rolnickou vládu“, vytvořenou kolaboranty z řad prosovětských exponentů v ÚV KSČ (V. Biľak, A. Indra, A. Kapek, D. Kolder). Ještě 21. 8. byli internováni a odvezeni na sovětské území čelní představitelé reformního proudu (A. Dubček, J. Smrkovský, O. Černík, F. Kriegel, J. Špaček, B. Šimon). 22. 8. byl zahájen mimořádný XIV. sjezd KSČ (tzv. vysočanský), který vznesl požadavek stažení cizích vojsk. 23. 8. zahájili v Moskvě nejvyšší sovětští představitelé rozhovory s československou delegací, v jejímž čele stál L. Svoboda a jejímiž členy byli jak reformisté, unesení 21. 8. do Moskvy, tak i někteří členové prosovětského kolaborantského křídla. Výsledkem jednání byl moskevský protokol, který vyvolal v československé veřejnosti zklamání, přestože oficiálně měly být zachovány dosavadní výsledky reformního procesu. 16. 10. 1968 byla podepsána Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, která legalizovala pobyt okupačních vojsk v následujících letech. Přestože koncem roku 1968 opustila československé území část sovětských jednotek a všechny jednotky ostatních intervenujících států, zůstaly zde některé jednotky sovětské armády až do června 1991. Po srpnové invazi 1968 byl v Československu zahájen proces normalizace, ve kterém byla samotná srpnová invaze 1968 interpretována jako internacionální pomoc proti kontrarevoluci.

gulag, rusky gosudarsvennoje upravlenije lagerej (hlavní správa táborů) – název sovětských pracovních a koncentračních táborů. Zřizovány od roku 1918 pro odpůrce sovětské moci, ale i pro pachatele kriminálních činů a mentálně postižené obyvatele, od přelomu 30. let internovány zejména oběti politických čistek a zemědělci odmítající kolektivizaci. U zrodu gulagů stáli V. I. Lenin a F. E. Dzeržinskij; postupně rušeny na přelomu 80. a 90. let. První tábory byly rozmístěny na ostrovech Solovky v Bílém moři (mnohdy v místech bývalých carských vyhnaneckých oblastí), později budovány v evropské části SSSR a podél trati Bajkal-Amur jako nepřetržitý zdroj levné pracovní síly (těžké práce v dolech, ve stavebnictví, zemědělství ap.). V některých táborech pro ženy žily s matkami děti do věku dvou let; fungovaly i tábory pro mladistvé – od 10 do 18 let. Podle dostupných údajů dosahoval počet internovaných osob např. 11,5 mil. (1938); 13,5 mil. (1941); 4 mil. (1985); 850 000 (1989); z toho cca 20 000 osob ročně umíralo. Dnes jsou tyto údaje často zpochybňovány. V letech 1975 – 83 internováno cca 200 politických věznů na psychiatrických odděleních gulagů (podle Amnesty International).

 

! HLEDÁTE JINÉ INFORMACE A NEMŮŽETE JE ZDE NAJÍT? NAPIŠTE NÁM VÁŠ DOTAZ A MI SE  POKUSÍME CO NEJDŘÍVE ODPOVĚDĚT !

klubSSSR@seznam.cz nebo pište do knihy návštěv