KINEMATOGRAFIE

První veřejné filmové představení se konalo v květnu v roce 1896 v Petrohradě. Pravidelná výroba filmů začala po roce 1907. První ruský hraný film Stěnka Razin natočil 1908 Vladimir Romaškov. Po 1915 se těžiště filmového repertoáru stále více posouvalo k tzv. salónnímu psychologickému dramatu. Postupně však narůstaly snahy o aplikaci realistické zkušenosti ruské literatury, divadla a výtvarného umění; významná byla spolupráce divadelních herců ze studia MCHAT a scénografů. Produkční i umělecký rozmach nastal zejména v období 1. světové války (v roce 1915 vzniklo 500 filmů z celkem 2 000 natočených v předrevolučním období). Zvýšila se výtvarná úroveň filmové tvorby, jak dokládají především filmy Jevgenije Franceviče Bauera (1865 – 1917, Spálená křídla, Život za život), J. A. Protazanova (Piková dáma, Otec Sergej) a Vladimira Rostislavoviče Gardina (1877 – 1965, Anna Karenina, Šlechtické hnízdo). 1912 položil základy animovaného filmu V. A. Starevič. Slibně se rozvíjely dokumentární žánry. Po únorové revoluci v roce 1917 se film stal nástrojem buržoazní i bolševické propagandy. V roce 1919 došlo ke znárodnění filmového průmyslu. Leninovu tezi „ze všech umění je pro nás nejdůležitější film“ naplnili zejm. dokumentaristé. Bojovnou publicistiku založil D. Vertov revolučními zpravodajskými žurnály Kino-pravda (viz též cinema direkt). Pro 1. pol. 20. let (1921 – 24) byl typický žánr agitky a excentrické komedie, jež se vysmívaly negativním jevům současnosti. Svět nejen odrážet a vysvětlovat, ale i přetvářet, to byl hlavní námět děl S. M. Ejzenštejna (Křižník Potěmkin, Deset dní, které otřásly světem), V. I. Pudovkina (Matka, Konec Petrohradu), F. M. Ermlera (Carův poslední poddaný) a O. P. Dovženka (Arzenál, Země). Zobrazovali politické změny formou dynamické filmové montáže, kterou teoreticky i prakticky rozpracovali L. V. Kulešov, D. Vertov a S. M. Ejzenštejn. V petrohradském filmovém studiu se rozvíjel němý film prostřednictvím experimentální skupiny FEKS (G. M. Kozincev a L. Z. Trauberg s literárním vědcem a teoretikem Viktorem Borisovičem Šklovským, 1893 – 1984). 30. léta byla poznamenána především snahou o tvůrčí i technické zvládnutí zvukového filmu a o praktické uplatnění metody socialistického realismu. První zvukové filmy Cesta do života (1930, Nikolaj Vladimirovič Ekk, 1902 – 1976) a Vstřícný plán (1932, F. M. Ermler a S. I. Jutkevič) se zaměřily na každodennost, romantiku pracovních rekordů; tato témata rozvinuli S. A. Gerasimov (Polární hrdinové, Pevnost na Amuru, Učitel), J. J. Chejfic a A. G. Zarchi (Členka vlády), G. V. Alexandrov (Celý svět se směje, Cirkus, Volha-Volha). Historickému žánru se věnovali S. D. a G. N. Vasilijevové (Čapájev), Jefim Lvovič Dzigan (1898 – 1982, My z Kronštadtu), V. M. Petrov (Petr Veliký), S. M. Ejzenštejn (Alexandr Něvský). Žánrové spektrum se rozšířilo o lyrickoepickou poému, filmovou bylinu, epopej, dramatickou filmovou kroniku, hudební drama. Ve studiu Mosfilm vznikly první významné loutkové filmy, jejichž autorem byl A. L. Ptuško (Vládce života, Nový Gulliver). Spolupráci s filmem navázali významní hudební skladatelé (D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, I. O. Dunajevskij) a své klasické role vytvořili herci Boris Andrejevič Babočkin (1904 – 1975), N. K. Čerkasov, Tamara Fjodorovna Makarovová (* 1907) a L. P. Orlovová. Filmové umění bylo vystaveno největším politickým tlakům a podléhalo přímé kontrole J. V. Stalina (mnozí tvůrci perzekvováni, jejich díla byla pozastavena nebo podrobena zdrcující kritice). Během 2. světové války vzniklo asi 100 hraných filmů, 500 zpravodajských žurnálů a 100 střihových dokumentů. Ústřední filmová studia byla z Kyjeva, Moskvy a Leningradu evakuována do středoasijských metropolí. Vznikaly cykly historických epopejí (Suvorov, Napoleon v Moskvě, Bohdan Chmelnyckyj), agitky a filmy o „národních mstitelích“: Ona brání vlast (F. M. Ermler), Duha (Mark Semjonovič Donskoj, 1901 – 1981) a Ivan Hrozný (S. M. Ejzenštejn), Partyzán (Ivan Alexandrovič Pyrjev, 1901 – 1968), Zoja (Lev Oskarovič Arnštam, * 1905). Po 2. světové válce převažovaly válečné reminiscence: Mladá garda (S. A. Gerasimov), Příběh opravdového člověka (Alexandr Borisovič Stolper, 1907 – 1979). Historické válečné fresky oslavovaly úlohu Stalina jako hlavního strůjce ruského vítězství: Pád Berlína (Michail Edišerovič Čiaureli, 1894 – 1974), Stalingradská bitva (V. M. Petrov), Velký přelom (F. M. Ermler), Třetí úder (Igor Andrejevič Savčenko,1906 – 1950). Začátkem 50. let došlo k uměleckému úpadku filmové tvorby, zároveň se snížila produkce. Preferovány byly filmy historické (Admirál Nachimov, Koráby útočí), životopisné (Akademik Pavlov, Skladatel Glinka, Hudba života – o M. P. Musorgském, Zlomená pouta – o T. H. Ševčenkovi), politické (Ruská otázka, Spiknutí odsouzených) a s pracovní tematikou (Daleko od Moskvy, Kubánští kozáci). V 2. pol. 50. let byla obnovena intimněji pojatá psychologická a milostná dramata: Jaro v Zarečné ulici (Marlen Martynovič Chucijev, * 1925), Vesnická učitelka (M. S. Donskoj), Žatva (V. I. Pudovkin), Historie jedné lásky (J. J. Rajzman). Filmy z konce 50. let zaznamenaly výraznou proměnu intenzívním zájmem o morální prožitky. Ohlas měly filmy Jeřábi táhnou (M. K. Kalatozov, 1957), Balada o vojákovi (G. N. Čuchraj, 1959), Osud člověka (S. F. Bondarčuk, 1962), z nichž každý jiným režijním rukopisem zobrazoval osudy lidí za 2. světové války. Vznikly filmové adaptace literárních děl: Tichý Don (S. A. Gerasimov), Hamlet (G. M. Kozincev) a Vojna a mír (S. F. Bondarčuk). K novým proudům reprezentovaným mladými režiséry se přidal i starší M. I. Romm svým nejvýznamnějším dílem Devět dní jednoho roku (1961). V 60. letech se sice filmová produkce zvýšila, ale převažovaly filmy popisné a tezovité. V 60. a 70. letech dosáhli mezinárodního uznání myšlenkově a umělecky vyzrálí režiséři, v jejichž filmech, směřujících k autorskému vyjádření, převládal princip poetické lyričnosti: L. J. Šepiťkovová (Křídla, Vzestup), Andrej S. Michalkov-Končalovskij (* 1937, Šlechtické hnízdo, Strýček Váňa, Romance o zamilovaných, Sibiriáda), A. A. Tarkovskij (Andrej Rubljov, Zrcadlo, Solaris, Stalker), V. M. Šukšin (Třesky-plesky, Červená kalina), N. S. Michalkov (Svůj mezi cizími, Otrokyně lásky, Oblomov), Georgij Nikolajevič Danělija (* 1930, Podzimní maratón), E. Klimov (Agónie – Konec Rasputina), I. A. Averbach (Monolog, Cizí dopisy), A. German (20 dnů bez války, Prověrka osudem, Můj přítel Ivan Lapšin), E. A. Rjazanov (Nádraží pro dva, Garáž), I. V. Talankin (Když padá hvězda), Nikolaj Nikolajevič Gubenko (* 1941, Poraněná ptáčata, Ze života rekreantů), Sergej Solovjov (* 1944, Když skončilo dětství, Zachránce, Cizí Bílá a Strakáč). Svými analytickými sondami se snažili postihnout duchovní stav společnosti a svých současníků, jejichž postoje byly často konfrontovány s ideály revoluční a válečné doby. Pokračovala tvorba válečných filmů, které již válku neglorifikovaly, ale obnažovaly její hrůzy a deformující vliv (Jdi a dívej se). Na přelomu 70. a 80. let vzniklo několik publicistických filmů o etických problémech (Prémie, Zpětná vazba). Obraz ruské ženy, hledající životní hodnoty, zachytil svými portréty zejm. G. A. Panfilov (Valentina, Vassa, Téma, Matka). V 80. letech, kdy nastalo politické uvolnění, vynikli režiséři R. A. Bykov (Hastroš), Roman Balajan (* 1941, Lety ve snu a ve skutečnosti, Ochraňuj mě, talismane můj), Konstantin Lopušanskij (* 1947, Dopisy mrtvého, Návštěvník muzea), V. J. Abdrašitov (Vlak se zastavil, Konjunkce planet), Vasilij Pičul (* 1961, Malá Věra). Hereckými výkony zaujali v 80. a 90. letech zejm. O. Jankovskij, Ljudmila Gurčenková (* 1935), O. P. Tabakov, Michail Uljanov (* 1927), Irina Kupčenková (* 1948), Alexandr Kajdanovskij (* 1946) a Natalja Andrejčenková (* 1956). V tomto období však někteří významní tvůrci odešli do zahraničí (A. A. Tarkovskij, A. S. Michalkov-Končalovskij, N. S. Michalkov). Výrazné výtvarné cítění v kresleném filmu prokázal Jurij Norštejn (* 1941, Ježek v mlze, Pohádka pohádek).