RUSKÁ LITERATURA

Vyvíjela se na přelomu 10. a 11. stol. v souvislosti s přijetím křesťanství na Rusi, kdy byl zaveden církevně slovanský jazyk (církevní slovanština). Vedle překladů do tohoto jazyka vznikala původní tvorba – kázání, životopisy svatých (hagiografie), veršované pověsti (byliny a kroniky), letopisy. Nejznámější je Letopis Nestorův, který vznikl asi 1113. Z hagiografické literatury je nejznámější Život Borise a Gleba a Život Feodosije Pečorského. Dalším významným dílem tohoto období je Poučení Vladimíra Monomacha. Ve 12. stol. bylo vytvořeno nejslavnější dílo staroruské literatury – Slovo o pluku Igorově, které neobyčejně silně vyjadřovalo vlastenecké touhy lidu. Období tzv. tatarského jha představovalo stagnaci, ale přesto vznikla významná díla, zejm. Slovo Daniila Zatočnika. Nové obrození ruského literárního života nastalo v 15. stol. po porážce tatarských nájezdníků, o čemž vypráví Trojický letopis (zde je vyzdvižena úloha Moskvy), Pověst o boji na Kulikovském poli a zejm. nejdůležitější spis té doby Zadonština. Ruská společnost se začala otevírat světu, což se projevilo v mnohých cestopisech, z nichž nejznámější je Putování kupce Afanasije Nikitina za tři moře, popisující cestu do Indie. Významným obdobím rozvoje ruské literatury se stala v 16. stol. vláda cara Ivana Hrozného, kdy vznikala jednak literatura věnovaná jeho osobě (Nikonovský letopis, Kazanská historie) a jednak právně společenskému systému (Domostroj, Stoglav). Na přelomu 18. a 19. stol. vznikl ruský klasicismus, jehož hlavní představiteli byli A. D. Kantěmir, M. V. Lomonosov, dále autor bajek I. A. Krylov a básník G. R. Děržavin. V roce 1750 byl vytvořen nový spisovný jazyk. Autoři psali tragédie, ódy a eposy (zejm. M. V. Lomonosov); posléze navazoval sentimentalismus (N. M. Karamzin) a preromantismus (A. N. Radiščev a G. R. Děržavin). Významné bylo dílo dramatika A. S. Gribojedova, zejm. komedie Hoře z rozumu. Se vznikem romantismu v 19. stol. ruská literatura zaznamenala největší rozmach a dostala se do popředí celosvětové kultury, zejm. zásluhou A. S. Puškina, M. J. Lermontova a N. V. Gogola, Alexandra Ivanoviče Poležajeva (1804 – 1838) a A. F. Veltmana. V pol. 19. stol. se zformovala skupina revolučních demokratů (V. G. Bělinskij, N. G. Černyševskij a A. I. Gercen), z nichž na sebe nejvíce upozornil básník N. A. Někrasov. Rozvíjel se kritický realismus (I. A. Gončarov, M. J. Saltykov-Ščedrin, N. A. Někrasov, N. A. Ostrovskij), který vyústil ve vrcholné období ruského románu (L. N. Tolstoj, I. S. Turgeněv a F. M. Dostojevskij). Na přelomu 19. a 20. stol. pokračovala realistická linie (A. P. Čechov), nově vznikla mystická moderna (L. N. Andrejev, D. S. Merežkovskij) a další směry (např. romantický realismus M. Gorkého nebo dekadence V. J. Brjusova). Ve 20. stol. vznikl symbolismus (A. A. Blok, A. Bělyj), akméismus (A. A. Achmatovová, O. E. Mandelštam) a futurismus (V. Chlebnikov, V. V. Majakovskij). Po revoluci 1917 došlo k rozštěpení ruské literatury na tři proudy: a) exilový (I. A. Bunin, M. I. Cvetajevová, V. V. Nabokov, J. I. Zamjatin), jehož nejvýznamnější představitelé se zapsali i do literatur jiných národů (zejm. V. V. Nabokov); b) domácí, střídavě tolerovaný (I. E. Babel, B. A. Pilňak, A. Vesjolyj, M. A. Bulgakov, B. L. Pasternak, S. A. Jesenin), který později přerostl do tzv. samizdatu; c) oficiální (M. A. Šolochov, A. N. Tolstoj, I. G. Erenburg). Po roce 1956 došlo k částečnému uvolnění cenzury, prosadili se mladí básníci (A. A. Vozněsenskij, B. Achmadulinová) a prozaici (V. G. Rasputin, V. M. Šukšin, J. V. Trifonov). I nadále existovala exilová tvorba (A. I. Solženicyn, I. A. Brodskij, A. A. Zinovjev). Rozvíjela se zpívaná poezie (A. A. Galič, B. Š. Okudžava, V. S. Vysockij).